Vymáháme zažité! Aneb o sezení žáků po páté…

Po třídních schůzkách s rodiči se cítím vždy maximálně vyčerpaný. Témata, která padají do pléna mně vždy přijdou, jak my „ajťáci“ říkáme, „out of range“. Rád bych to jednou definitivně uzavřel a dal prostor dalším a pro žáky důležitějším tématům. Článek je věnován učitelům, kteří se rozhodli, stejně jako já, porazit zažité, porazit kývače frontálníků, porazit dávno překonané. A pro rodiče, kteří hledají pochopení, porozumění a důvěru. Konečně pro veřejnost, kterou zajímají další informace o tom, co se děje v dnešní třídě.

Budeme se zde bavit ale o třídě, která směřuje k pestrosti ve vyučování. Kde náplň není jenom teoretická, kde učitel není nositelem všeho vědění a hodina se neskládá jenom z nekonečného mlčení a zkoušení u tabule. Takovou hodinu si strčte za klobouk! Taková škola, která je vzorem jednotné socialistické výchovy mě vůbec nezajímá. Sorry. Často bývám nařčen z toho, že přicházím s něčím alternativním. To, že řada lidí není schopna přijmout něco užitečného, efektivního a prakticky zaměřeného, je do jisté míry způsobeno tím, že je příliš brzo na závěry a důležitá je především důvěra k učiteli, potažmo k výzkumným závěrům.

Já ve škole upřednostňuji malé pracovní skupinky (nejčastěji realizované po 4 v tzv. hnízdech), kde je hlavním úkolem komplexně a interdisciplinárně analyzovat a vyřešit zadaný úkol. Většinou zadávaný metodou problémového vyučování. Pokud hodnotíme samotnou produktivitu, pozoruji zvýšení produktivity práce v oblastech, které vyžadují kreativní řešení, adaptivitu a operativu.

Taková skupinová práce vyžaduje relativně vysoké vstupy učitele (minimálně oproti frontálnímu vyučování). Dostupných kvalitních didaktických materiálů je jako šafránu. Na internetu se hemží prezentace a znalostní testy, to je fakt, ale s dobrou didaktikou to má jen pramálo společného. Pro skupinovou práci jsou tyto materiály nepoužitelné, a tak trávím řadu hodin s jejich tvorbou. Musím říci, že občas se děsím i některých moderních digitálních materiálů. Se svou třídou jsem se vydal touto cestou dvakrát. Prvně to bylo s moderní učebnicí fyziky, která kombinovala pracovní listy s digitální vizualizací. Zpočátku to bavilo mě i žáky, ale učebnice a aplikace nebyly dotažené a velice rychle se to dostávalo mimo mojí filozofii učení. Podruhé jsem nabral zpátečku po dvou vyučovacích hodinách. Jednalo se o učebnici, která doplňovala učení úlohami na počítači. Některé úlohy ale místo pestrosti nabízely pouze lépe zpracované úlohy z fyzikální sbírky. Ukazuje se, že je potřeba načerpat z každého podobného to nejlepší a posunout se dál.

Přímo na hodině ale práce zdaleka nekončí, musím být schopen vhodně rozdělit práci mezi jednotlivé členy a následně koordinovat výstupy. Jednotlivcům dávat takové pobídky a takové podněty, aby byl synergický efekt maximální (tj. zvýšit výkon celého týmu nad mez danou prostým součtem jednotlivců). Taková skupinová práce není pro moje žáky přirozená, musí se ji učit a zvykat si na její specifika. Už proto, že doposud nic podobného nezažili. Ne vždy je možné sestavit koherentní tým, který bude spolupracovat lépe, než pokud by práce byla zadaná jednotlivcům. Ne vždy se dostaví synergický efekt, ale učíme se a hodnotíme především proces. Určitě se vám stalo v zaměstnání, že se vám něco nepovedlo nebo že nemáte slíbenou práci dokončenou. Většina z vás přirozeně reaguje tak, že si pracovní dobu prodlouží, protože musí dodělat práci. My máme s žáky ostře vymezený čas, není možné narušovat přestávky ani zůstat odpoledne. Na to dnešní učitel dokonce nemá právo. Vyučovací hodiny vypadají trochu jinak, mají svá specifika, s kterými učitel musí pracovat. To ale neznamená, že má učitel žákům každou hodinu diktovat do sešitu a promítat prezentace.

Připomeňme si některé výhody skupinové práce: Jednoduše by se dalo říci, více hlav, víc rozumu. Právě proto, že v týmu dochází ke spojování znalostí jednotlivých členů, dochází k jejich vzájemné inspiraci a sdílení zkušeností. Je-li řešení mého úkolu v mrtvém bodě, je větší pravděpodobnost, že některý z členů týmu přinese myšlenku, která zprostředkuje nový úhel pohledu (vzájemná inspirace ke kreativnímu řešení). Pro mě jako učitele vystupuje tým jako celek (musí hledat jednotné řešení). Žáci se učí řadu komunikačních dovedností od argumentační logiky po prosazování svých názorů. Tým udržuje určitou rovnováhu. Dovolil bych si tvrdit, že si sám poradí s momentální nestabilitou jednotlivců (zvyšuje aktivitu pasivních, reguluje hyperaktivitu).

Podívejte se na současnou situaci COVID, vyžaduje něco, čemu se dnes říká cross-skilling. Prostředí kolem nás se radikálně proměňuje a úspěšní jsou ti, kteří se přizpůsobují. Jsou schopni zastávat role mimo své dosavadní povinnosti. Lékaři v nemocnicích, učitelé ve školách, úředníci se musí rychle učit novému. V tento moment u sebe nemají žádného učitele, oni ho nepotřebují. Fungující tým se od sebe efektivně učí sám. Tu učitelé sdílí materiály na výuku online, lékaři mění systémy péče o nemocné, policisté se učí jeden od druhého metodiku zásahu apod. Potřebné znalosti umí čerpat z odborné literatury, protože s ní umí dobře pracovat.

Dnes komunikuji s rodiči na třídních schůzkách a zjišťuji, že dnešní škola jim je v jistých okolnostech dost vzdálená. Pokud hodina není dostatečně didakticky pestrá, jsme jako učitelé svědky zvyšujícího se počtu apatických, extrémně otravných, otrávených, nepracujících, znuděných a studijně slabých žáků. Vím, že pro některé z rodičů je velice těžké pochopit, jak to dnes ve školní třídě vypadá.

Máme vryté do paměti, že žáci mají v klidu sedět, poslouchat učitele od tabule a psát si poznámky. Sami jsme to až na zkoušení měli stejně nebo se pletu? To je ovšem strategie „pán a jeho poddaní“, situace podobná jako na plantážích otrokáře. Všichni mají mlčet! Učitel je dozorcem, který celou svoji kariéru tráví vymáháním a represí. A protože takovými povahovými vlastnostmi nedisponuji a u podobných hodin se nudím více než žáci, je změna nevyhnutelná. Tato společnost potřebuje kriticky myslící, ne tupé stádo ovcí. Pokud si stěžujete na mediálně negramotné na Facebooku, natahuji vám ruku k tomu to společně změnit!

Proč ale sezení v tzv. „hnízdech“? Víte, už od přírody je hnízdo vlastně domov, místo, kde je bezpečno. Při vyučování je potřeba sledovat kontext, ve kterém se odehrává, hraje totiž svojí významnou roli. Řada výzkumů na celém světě se zabývá nejlepším možným sezením ve školní třídě. Zatímco hluk nebo úroveň osvětlením nemám jako učitel pod kontrolou, sezení ano.

Ve svých hodinách věřím v to, že nejvíc v hodině si musí odpracovat žák, v tomhle se plně řídím filosofií líného učitele. Možná si někteří všimli, že často nosím trička s potiskem lenochodů. Je to výzva všem učitelům, rodičům, žákům, že ve třídě má pracovat především žák, ne učitel! Sezení v řadách (sálové uspořádání) ale takovou možnost nenabízí, významně totiž brání interakci žák-žák.

Zatímco na začátku nebyl s tímto sezením nikdo spokojený, brzy se ukázalo, že většinu žáků výuka v hnízdech baví a jsou dokonce aktivnější. Sezení v hnízdech mluví jazykem kooperace a nabádá žáky ke spolupráci a interakci s ostatními. Aktivity typu brainstorming, tvorba mentálních map, skládankové učení, pětilístek a jiné metody kritického myšlení jsou v sálovém uspořádání nevhodné.

Pokud mám s žáky pracovat s dobrou didaktikou, musím využívat asociačních, brainstormingových, daltonských, dramatizačních, kognitivních, heuristických a jiných metod. V těchto, ani v jiných případech dobré didaktiky se nelze opřít o sálové sezení.

Je naprosto mylná představa toho, že žáci při sálovém sezení sedí zdravě. Nejde totiž tolik o to, v jakém uskupení sedí jako o správné návyky (hygienu) sezení. Většina žáků sedí s překříženýma nohama, často vytočení na svého spolužáka, protože se s ním tak o hodině i přestávce baví. Žáci v hloučcích mají vždy možnost natočit své židle i „sedící ústrojí“ tak, aby to splňovalo pravidla zdravého sezení. Doma to často nebývá lepší. Během pandemie jsem se žáky mluvil přes videokonferenci a viděl jsem jaké prostřední mají vytvořené pro práci doma. Jsou často na kuchyňských židlích, v tureckém sedu na posteli nebo natažení na zemi.

Nutno říci, že žáci nejsou celé hodiny zamčení v lavicích, jako tomu bylo dříve. Komunikujeme také v kroužku, akční cvičení probíhají při pohybu ve třídě nebo škole, odborné učebny mají též jiné rozložení lavic. Někdy v roce 2015 jsem zaznamenal myšlenku, že nejlepší je při práci stát, protože sezení není zdravé. Na to ale zatím nemáme potřebné vybavení. Pokud se ptám odborníků, lékařů, tak se shodují na tom, že to, co skutečně pomáhá, je nesedět příliš dlouho stejně. Dělat přestávky a v případě i krátkodobé zátěže střídat zatížení (tj. teď chvilku natočeni doprava, potom doleva).

Je třeba si uvědomit, že pokud mám dělat ve třídě dobrou didaktiku, musím mít volné ruce a důvěru rodičů. Všichni rodiče mají ke mně do třídy otevřené dveře, vstupte bez vyzvání a udělejte si prosím vlastní názor. Možná to na první pohled není patrné, ale dovolím si tvrdit, že mám dost možná jeden z nejlepších kolektivů na škole. Žáci se mezi sebou kamarádí, mají chuť se učit, většina z nich navštěvuje řadu kolektivních kroužků, kde vynikají. Máme mezi sebou výborné žáky v individuálních i týmových herních disciplínách. Řada z nich vstává v 6 ráno na kroužek komunikačních dovedností, kde se s nimi potkávám. Většina dětí se na mě obrací s obrovskou důvěrou, kde společně hledáme řešení i v nelehkých situacích. V mé třídě není šikana, žáci si neubližují a jsou ohleduplní ke slabším. Už 3 roky jsem neřešil jediné poškození školního majetku ani žádný další větší přestupek, který by nešel vyřešit domluvou.

To všechno je výsledek dobrého týmu, to jsou pro mě jako třídního učitele důležité hodnoty. A jednou pro vždy, nehodlám na tom nic měnit! Hlasovat nebudeme. Omlouvám se, ale cítím obrovskou odpovědnost vůči žákům a já bych z nich chtěl mít hlavně dobré lidi, kteří svůj celoživotní cross-skilling zvládnou na jedničku!

Ing. Ondřej Činátl
Obchodní ředitel